Základní škola patří, alespoň u nás v České republice, do povinného vzdělání, které musí mít bez výjimky každý. Toto pravidlo je samozřejmě oprávněné, a i když jsme jako malí na základní školu často nadávali, naučili nás tam to, co budeme používat až do konce života bez ohledu na to, jakým směrem se v životě vydáme.
Pokud chceme fungovat ve společnosti a být její součástí, bez základní školy by to šlo jen těžko. Kromě toho, že nás tam učí základní gramotnosti, tedy číst a psát, což budeme potřebovat v každodenním životě, třeba jen abychom si přečetli popis zboží v obchodě, učí nás tam i spoustu jiným, neméně důležitých věcí. Jednou z těchto věcí je například fungování v kolektivu. Ne nadarmo se říká, že „škola, základ života“, protože na základní škole si v menším měřítku vyzkoušíme prakticky všechno. Naučíme se pracovat v kolektivu, naučíme se soutěžit, naučíme se dělit, naučíme se prohrávat, naučíme se snášet kritiku v podobě kárání od učitelů a pochopitelně se musíme vypořádat i s často nepřátelskými spolužáky.
Asi každý z nás někdy zažil posměch od spolužáků. Ať už to bylo v menší míře, když nedokázal přeskočit kozu v tělocviku, nebo ve větší, když se mu spolužáci dlouhodobě posmívali za nějakou vadu na kráse či za směšné příjimení. Bohužel jak se říká, děti umí být kruté. Na druhou stranu jim to nemůžeme úplně vyčítat. Teprve se učí socializovat a fungovat ve společnosti a ještě úplně netuší, co si smí dovolit a co ne. Navíc u dětí ještě není tak velká míra empatie, aby si uvědomovali, že jejich posměšky mohou někomu vážně ublížit.
Spolužáky si nevybereme a nevybereme je ani svým dětem, bohužel. Pokud na škole bude šikana, můžeme dítě přeložit do školy jiné, ale bude- li se ve škole potýkat s posměchem ostatních dětí například kvůli vadě řeči, je dost pravděpodobné, že přeložení na jinou školu by tomu nepomohlo.
Ne každé dítě však za své nedostatky může. Ať už to dáváme za vinu dnešní elektronické době, kdy si děti nehrají normálně s dětmi na dvorku, ale místo toho sedí několik hodin v kuse zahleděni do monitoru svého počítače nebo to přičítáme tomu, že se o těchto věcech v dnešní době více mluví a lidé se je nebojí zkoumat, poruchy chování u dnešních dětí bohužel nejsou zase tak ojedinělé.
Žádný rodič potom asi nechce vystavit své dítě posměškům spolužáků a tvrdému kárání od učitelů, kteří jej budou srovnávat se „zdravými dětmi“. Stydět se za to, že má naše dítě nějakou poruchu chování, jako je například v dnešní době „oblíbené“ ADHD, rozhodně nemusíme. Zároveň by ale mělo být naší snahou mu průchod základní školou co nejvíce usnadnit a nevystavovat ho zbytečným a nepříjemným tlakům okolí. Řešením jsou základní školy pro žáky se specifickými poruchami chování, kde jsou děti s podobnými problémy, tedy nehrozí posměšky kvůli tomu, že je naše dítě „jiné“ a zároveň i vyškolení kantoři, kteří vědí, jak s dětmi s touto poruchou pracovat.
