Stárnutí je bezpochyby jednou z nejsmutnějších a psychicky nejvíce náročných období našich životů. Jedná se totiž o nezastavitelný proces, který čeká prakticky každého z nás. Stárneme sice v průběhu celého života, nicméně dokud nezačnou přicházet zdravotní komplikace, proces stárnutí příliš nevnímáme. A je to tak dobře.
Stárnutí je těžké nejen pro lidi, kterých se bezprostředně týká, ale také pro jejich rodiny a nejbližší. Vidět totiž člověka, kterého známe celý život jako schopného a vitálního jedince, který všechno zařídí, zorganizuje a o vše se postará, jak se nám doslova mění před očima, zapomíná naše jméno, nebo nějakou dobu jen prázným pohledem zírá před sebe, je nepředstavitelně těžké. Měli bychom tedy udělat vše proto, abychom toto ne příliš příjemné období našim rodičům nebo prarodičům co nejvíce zpříjemnili. V této době máme totiž šanci jim alespoň částečně vrátit jejich celoživotní starost a péči, kterou nám věnovali.
Samozřejmě existují lidé, kteří jsou schopni se i v devadesáti letech o sebe postarat sami a ještě si zajít na zdravotní procházku do lesa. Bohužel ale ne každý senior má takové štěstí. Roli mohou hrát geny, celoživotní životospráva a pochopitelně také úrazy. Je tedy možné, že se o naše stárnoucí členy rodiny budeme jednou muset postarat.
Když se řekne péče o nemohoucí seniory, většinu z nás napadne domov pro seniory. Ty mají ale omezenou kapacitu a dostat se do nich, může být poměrně složité nebo dokonce až nemožné. Spousta lidí navíc vnímá domovy důchodců jako způsob zbavit se „břemena“ ve formě starosti o seniora a odsunout ho pryč z našich životů. Nejen proto je pro spoustu rodin domov pro seniory naprosto nepředstavitelnou variantou.
Naštěstí však existují i jiné služby, které nám s péčí o staré lidi mohou pomoci. Řešením, které je tak nějak na půl cesty s domovem pro seniory jsou domy s pečovatelskou službou. Jedná se o byty, kde se mohou senioři ubytovat a mohou využívat pečovatelské služby. Ty však nefungují non-stop jako v domovech pro seniory, ale jen v občasném režimu podle dohody. Další možností jsou denní či týdenní stacionáře. Ty představují ideální řešení, jak skloubit starost o seniora s vlastním zaměstnáním. Stacionáře jsou vlastně zařízení, kde mohou být senioři v době, kdy se o ně zrovna nemůžeme starat. Podobně jako bývají malé děti v době práce jejich rodičů ve školce mohou být senioři ve stacionáři. Ve velkých městech bývá provozní doba stacionářů pondělí až pátek zhruba od šesti ráno do sedmi do večera. I tady jsou však místa omezená, a tak je dobré začít to řešit včas.
