Na to, jak je naše země malinká, její členění je poměrně rozsáhlé a podrobné. Jak všichni víme, Česká republika se dělí na čtrnáct krajů a každý z krajů byl dříve rozdělen na několik okresů. Okresů bylo v České republice celkem sedmdesát-šest, nepočítáme- li Prahu, s Prahou to bylo sedmdesát- sedm. A aby to nebylo tak jednoduché, každý okres měl potom pod sebou hned několik obcí. Každý okres měl svůj vlastní okresní úřad. V roce 2002 se tento systém značně zjednodušil. Od 31. prosince roku 2002 ukončily úřady svou činnost a od začátku nového roku přešly všechny jejich kompetence na krajské úřady, správní úřady a nově vzniklé obce s rozšířenou působností.
Zaměříme- li se konkrétně na obce, v České republice máme hned několik typů. Když se řekne obec spousta z nás si představí vesnici či dědinu, což není úplně špatně, ale z širšího hlediska je pojem obec mnohem obsáhlejší.
Existuje několik druhů obcí, počínaje zmíněnými obcemi vesnického typu až po hlavní město Prahu. Nejmenší obcí jsou již zmíněné obce vesnického typu neboli vesnice. Jednou z takových obcí je třeba obec Teplička, která se nachází v Karlovarském kraji. Dalším druhem obcí jsou takzvané městysy. Městys je velikostně něco mezi vesnicí a městem. V roce 1950 se za vlády komunismu tento status přestal používat a k jeho obnovení došlo až v roce 2006, kdy jeho obnovení schválila Poslanecká sněmovna České republiky. O stupínek výš, a to jak velikostí tak postavením, je město. Městem může být uznána obec, která má více než 3000 obyvatel, pokud tak stanoví předseda Poslanecké sněmovny po vyjádření vlády. Krajské město je potom „hlavním městem“ a zároveň sídlem jednoho ze čtrnácti krajů. V krajských městech sídlí statutární orgány krajů. Krajskými městy jsou třeba České Budějovice pro Jihočeský kraj, Brno pro kraj Jihomoravský a Olomouc je pak krajským městem Olomouckého kraje. Dalším typem obce je město statutární a nakonec samo za sebe i hlavní město České republiky Praha.
