Znáte to, jste vysmátí jak rajče, když posloucháte kamaráda, jak ztratil práci, protože vy jste naprosto v klidu, neboť pracujete a tudíž nemusíte řešit tyhle „problémy“, samozřejmě, že se ve vás najde špetka soucitu a snažíte se kamaráda podržet, aby myslel pozitivně a netloukl kladívkem na hřebík.
A pak to přijde….
Zamyšleně sedíte, nevíte jak, proč, ale ocitnete se na pořadníku Úřadu práce, kde se vám váš „poradce“ snaží sehnat práci přesně pro vás. V mém případě ( a troufnu si říct, že i ve vašem..) se jednalo spíše o chlapíka, kterému je naprosto ukradené, proč a jak jste přišli o práci. Místo podpory v něm spíše vidíte peklo, od kterého byste se nejraději drželi co nejdál…
Každá další návštěva Úřadu práce je pro vás zničující, obzvlášť, když obdržíte lejstra s nabídkou práce, která rozhodně není podle vašich představ. Vzhledem k celé situaci se snažíte zachovat kamenný výraz ve tváři a děláte jakoby nic.
Nadechnete se a plni odhodlání se rozhodnete udělat další krok… odeslat svůj životopis.
Ve většině případů požadují strukturovaný, zkráceně řečeno: musíte vypsat všechny osobní údaje, dovednosti, zájmy, koníčky a popřípadě přiložit svoji fotku.
Když už vše máte, zmáčknete s posledním nádechem a výdechem tlačítko ODESLAT a čekáte.
Pro jistotu zaškrtnete i políčko „Potvrdit přečtení“, kdyby náhodou… jelikož vaše nervy jsou na pochodu, kontrolujete složku s příchozími maily, co hodinu. Pokud odpověď nedostanete do jednoho dne, plánujete další možnost zajít si na pracoviště osobně, protože si řeknete, co když jim nefungují maily nebo, co když se to špatně odeslalo.
Po příchodu na dané „místo“, se vaše srdce snaží vyskočit z vašeho těla, nohy s vámi nespolupracují, a pokud máte smůlu jako já, nedokážete ani pořádně mluvit. Jelikož jste tam, už není cesty zpět.. buď teď nebo nikdy!
Snažíte se říct cokoliv pozitivního, jen abyste to měli za sebou a věděli, na čem vlastně jste.
Vejdete dovnitř, tam na vás čeká chlapík s pusou od ucha k uchu a podává vám ruku. Stisk má pevný, napadne vás, že to bude v pohodě, tep se vrací do normálu, vše je klidnější, protože stále máte jistotu, že to třeba vyjde…
Pak přijde na řadu ta zdrcující věta, kterou jste si rozhodně nepřišli vyslechnout… : “ Promiňte, ale už máme někoho jiného, zkuste to jinde.“
Odcházíte jako byste zrovna pochovali blízkého člověka a opakujete si, kde se stala chyba?
Chvíli si vyčítáte, co jste mohli udělat jinak, ale neudělali do chvíle, než odešlete další a další a další životopis.
Stále dokola se opakující situace vás nakonec dostane do fáze, kdy už ani složku s maily neotvíráte, protože víte, že odpověď na všechny ty maily, co jste za poslední hodiny odeslali, stejně nedostanete.
Pokud jste si mysleli, že najít práci musí být hračka, tak teď už rozhodně víte, že to je snad nejhorší vtip na světě.